Tohle je jen malý výčet vět (většinou s otazníkem), které mi někdo v souvislosti s blogováním řekl. Jsou tací, kteří jen nechápavě kroutí hlavou a nevidí v tom smysl, ale pak jsou tu ti, kteří rádi čtou mé texty a pak mi píší děkovné maily, že jim tohle a tamto otevřelo oči. Pro tyhle lidi to dělám. A taky pro sebe, protože i když mě občas napadne, jestli to mé blogování má vůbec nějaký smysl, dřív nebo později dojdu k tomu, že má. A že bez psaní to prostě nejsem já. tak
Jsou dny, kdy mám pocit, jako by se mé články psaly samy. A pak přijdou dny, kdy není nápad, chuť, elán. O tvůrčí krizi jsem se už několikrát zmiňovala, ať v postech na FB, IG nebo přímo v článku Když přijde tvůrčí krize. Člověk musí za svůj sen bojovat neustále. Jak v tom přestanete vidět smysl, běžte raději od klávesnice.
Nevím jak moji kolegové blogeři, ale pro mě byl blog ze začátku zejména takový pomyslný deníček. Místo, kde jsem psala o svých každodenních situacích s dětmi i bez nich. I když těch článků o dětech bylo v době, když jsem s blogováním začínala asi nejvíc. Spojila jsem dohromady hned několik aspektů – lásku k mým dětem, ke psaní a k zaznamenávání vzpomínek. A tak vznikl blog, který byl jakýmsi online deníčkem jedné matky. Takových textů najdete na netu hromadu, ale moji čtenáři se ke mě vraceli a já je nechtěla zklamat.
Jenže pak matka šoupla obě svoje děti do školky a vrátila se do práce. Mezi lidi. Přišly nové zkušenosti, zážitky a možnosti. Na blog zafoukal čerstvý vítr. Okruh čtenářů se rozrostl o nová témata. Jenže den má jen 24 hodin, povinností přibylo a tak byl blog na nějaký čas odsunut, nikoli však zapomenut.
Na blogerské scéně nejsem žádný nováček. Začínala jsem před deseti lety na platformě blogerské komunity, kde si lidé své články navzájem skutečně četli a komentovali. Většinou se ale povědomí blogu za brány této komunity dostalo jen zřídka. I tak to blogerům stálo za pracné sepisování článků a myšlenek. Zpětná vazba byla a o to nám, kreativním volnomyšlenkářům vždycky šlo a stále jde asi nejvíc. Vědět, že nás někdo čte a že ho náš text zaujal.
Když uzrál čas, přešla jsem na kvalitní redakční systém, který je mezi blogery asi nejčastější volbou po opuštění blogerských platforem. Je to bez reklam, s většími možnostmi formátování, vzhledu a programování. Stala jsem se tak paní svého blogu.
Pokud však chcete na svůj blog dostat čtenáře, není to jen tak. A to je někdy celkem demotivující. Já se to učím neustále. Na druhou stranu mi to nabízí prostor učit se a zkoušet různé nástroje online marketingu, klíčová slova, měření návštěvnosti, propagaci, reklamu.
Chtěli byste pomoci se svým blogem? Rozjet jeho obsah a dostat své texty k širokému publiku čtenářů?
Nemáte jasně danou obsahovou strategii? Hledáte se? Napište mi. Společně najdeme cestu.
Mohlo by se zdát, že v posledních deseti letech bloguje skoro každý. I v oblasti blogování je ale dost znatelný vývoj. Od poctivě psaných článků na osobní blogy se mnoho lidí postupně přesunulo na sociální sítě. Jasně, vývoj je tu od toho, aby situaci zlepšoval. Jestli je ale aktuální vývoj v blogerském světě skutečným přínosem, to musí posoudit každý sám za sebe.
Přijde mi, že kvantita postupně vítězí nad kvalitou. A tak se mnoho blogerů postupně přesunulo na Facebook a Instagram. Napsat krátký, přesně cílený post, přidat líbivou fotku, jedním klikem zveřejnit a pak už čekat příval komentů. Takovou odezvu na blogu nikdy nezískáte. Na sítích je to prostě rychlé, v danou chvíli jistě účelné, ale taky prchavé. Váš kvalitní text na blogu najdou vyhledávače, čtenáři, které téma zajímá, ale post na sítích jak rychle vznikne, stejně rychle i zanikne. Tohle je ale pouze můj pohled na danou situaci. Třeba je to všechno ještě trochu jinak. 🙂
Věděli jste, že minimální aktivita na blogu, který se bere za aktivní, je jeden článek měsíčně a že většina blogů nepřežije 2 roky své existence?
Jak jsem se již zmínila, nejsem v blogování žádný nováček a zkušeností mám mnoho. S publikováním, tématy, osobní aktivitou, či občasnou neaktivitou. Navazuji kontakty, oslovuji potenciální čtenáře, propaguji, čtu kolegy blogery a píši jim komentáře. Navazuji spolupráce a nová přátelství. Žiju život, abych o něm pak mohla psát. Krásná práce. 🙂 A samozřejmě taky chybuji.
Psaní je láska a proto blogujeme. A stejně tak jako v jiných oborech, i zde platí, že vydrží jen ti nejsilnější. Blogování nás těší, baví, naplňuje a dává nám to prostor k seberealizaci. Jasně, je to i práce, za niž dostáváme honorář v podobě dobrého pocitu. Někdy nám to bere víc času, než bychom chtěli, ale pořád nám to stojí za to.
Ve chvíli, kdy nás blogování přestane těšit, začneme to dělat špatně a to není dobré. Šidíme obsah, píšeme články bez dosahu, bez čtenářů, o ničem. Texty za které se časem stydíme a tajně je zase mažeme.
Těch chyb, které v blogování já osobně dělám je nespočet, ale už se z nich tolik nestresuji. Chyby nás posouvají a učí dělat věci, které milujeme jinak, lépe. My jen musíme chtít pro to “být lepší” něco dělat a z chyb se poučit.
Moje rada na závěr tedy zní, pište podle toho jak se cítíte a na co se cítíte. Mějte ze sebe radost. Z chyb se nestresujte, naopak je vítejte jako něco, co vás časem posune výš.
Mmch, umíte se pochválit? Já už ano. 🙂 Naučila jsem se něco jednoduchého, co mi vnímání úspěchu a neúspěchu obrátilo vzhůru nohama. Ale o tom někdy příště.