Svět dostal domácí vězení. Ještě před dvěma lety bych řekla, že je to naprostá utopie, ale jestli mě něco tato doba naučila, tak že zdánlivě nemožné se může stát skutečností a reálný život najednou může jet podle totožného scénáře deset let starého amerického filmu s Mattem Damonem a Kate Winslet. Pochopila jsem, že samozřejmost není samozřejmá. I takové obyčejné věci jako nákup nebo návštěva kina se můžou zkomplikovat. Ale my si v tom uzavřeném „doma“ cestičky k sobě přeci jen našli.
Už dlouho jedeme na omezený provoz
Ano, koronavirus nás loni na jaře uvěznil doma a my se povalovali na gauči, sledovali Netflix a zodpovědně šili roušky. S velkým očekáváním jsme sledovali zprávy, pěstovali svůj kvásek, pekli chleba a fotili ho na Instagram. Učili své děti podle školních osnov, připomínali si Přemyslovce a tajně googlili postup trojčlenky. Malovali předsíně. Pak obýváky, a nakonec i záchody. Měli jsme čas. Hodně času.
Bylo to dlouhé. Se sousedy jsme na sebe mávali přes plot a občas se potkali v hobby marketu. Pěstovali květiny, na zahradách sázeli bio zeleninu a dovolili si smýšlet natolik odvážně, že jsme řešili dovolenou v Chorvatsku. Pandemie, nepandemie.
Děti reálně začaly navštěvovat školu v červnu. Jaká úleva pro rodiče. Donesly kytky, dárky a čokolády učitelům a dostaly vysvědčení. Unavené matky a nervní otcové po náročném kolotoči škola – práce – škola byli zklamaní. Nedostali žádné kytky, dárky, ani prémie za dobře odvedenou práci. Nikdo nepropadl.
Koronavirus odjel na prázdniny
Jako loni, tak letos v létě jsme dostali opušťák a tak jsme to zase rozjeli ve velkém. Návštěvy, grilovačky, babičky, dědové, kempy, tábory, Chorvatsko. Vítej živote! Korona z našich myslí zmizela stejně rychle jako vzpomínka na porodní bolesti.
A pak zavřeli Pepco, loni před Vánocema
Jenže s podzimem se koronavirus vrátil z prázdnin a zdál se velmi odpočatý. Zavřely se divadla, kina, obchodní centra, školy a nakonec i Pepco. Katastrofa. Frustrace v lidech rostla do obřích rozměrů. V létě jsme si čichli k životu tam venku a teď nám jej kdosi chce zase vzít?
Barva naděje? Zelená? No nevim
A tak jsme od loňského podzimu začali žít úplně a zcela online. Zelená je barva naděje, excelových tabulek a rovnováhy. Je to znamení, že jsme online, dostupní k navázání spojení, přesto v bezpečné vzdálenosti. Zeleně svítící ikonka života, která svojí barvou dává najevo, že tam někde v tom online prostoru jsme, že ještě pořád žijeme.
Jak se ukázalo, mnoho zaměstnání, při kterých jsme až dosud museli sedět na zadku v kanceláři, jde najednou vykonávat třeba z pohodlí postele nebo terasy na chalupě. Tedy pokud kvalitní wifi připojení a počítač je to jediné, co k práci potřebujete. Prodavačka v supermarketu zatím takové štěstí nemá.
Pro velký úspěch jsme si rok s koronou zopákli a je tu zase podzim
Takže žijeme online. Myslíme online. Milujeme online. Lockdown zatím není, ale kdo ještě nezažil karanténu nebo izolaci, jako by nebyl. Ranní vyučování dětí přes Teams. Porada se šéfem po Skype. Odpoledne kroužek baletu přes Zoom. Jóga vysílá online, skautské schůzky online, psycholog online.
A jak jsem si tu možnost být online ještě před časem pochvalovala, nyní stále více toužím žít zase ten obyčejný, samozřejmý život. Cítit skutečný stisk ruky při pozdravu. Obejmout kolegyni v práci. Sahat na zeleninu a přivonět si k ovoci na Zelném trhu. Být chvíli offline, ukrytá za červenou ikonkou, ne pro každého dostupná.
A tak stále častěji toužím po místě, kde je wifi slabá a rum silný.
Jak tuhle podivnou dobu zvládáte vy? Máte nějaké fígly, jak se z toho nezbláznit? A jak to máte se zelenou ikonkou vašeho internetového připojení? Podvolili jste se a přijali ji za svou, nebo se před ní snažíte skrýt pokaždé, když to jde? Napište mi. Pojďme se podpořit navzájem.
Vaše Luci