Dnes vám povím o jednom experimentu, ke kterému mě donutila úplná náhoda. Tento týden jsem si doma zapomněla diář a vzpomněla si, až jsem v práci zapínala počítač. Nechala jsem ho ležet na gauči, když jsem do něj večer předtím bouchala další úkoly a povinnosti, na které v následujících dnech a týdnech nesmím zapomenout.
Ano, já, milovnice plánování, barevných papírků a poznámek všude, jsem si zapomněla diář. Po chvilce naprostého zděšení (bez něj přeci nic neudělám) a přemítání, že skočím do auta a zajedu si pro něj, jsem si prostě řekla ne. Dneska pojedu pocitově. Budu dělat jen to, co mi přijde důležité.
Sice jsem zapomněla odvézt mladší dítě na lezeckou stěnu a starší vyzvednout ze skauta – kecám! 😀
Kroužky proběhly. Taky slavnostní otevření nové pobočky knihovny, na které pro změnu zapomněla moje kolegyně. Ale byly tam chlebíčky, na to bych si vzpomněla i bez diáře. 😉
A víte co? Ač to byl nejdřív obrovský stres, nakonec jsem na tenhle den bez plánování docela pyšná.
Pokud jste na tom jako já, diář je pro vás něco jako záložní mozek. Píšeme si do něj všechno: úkoly, schůzky, povinnosti. Plníme ho barevnými štítky, lepicími papírky, někdy i malůvkami (kdo z vás nemá stránku plnou čmáranic, ať hodí propiskou!). Ale zamysleli jste se někdy nad tím, jaké by to bylo bez něj?
Já jsem se po prvotním šoku rozhodla, že vystoupím z komfortní zóny a prostě to zkusím bez něj. Co se stalo?
Je to divné a kdybych si to nezkusila na vlastní kůži, nevěřila bych, ale bez diáře jsem se prostě cítila líp. Uvědomila jsem si, že ten největší bubák na mě zírá už když mám diář vedle sebe na stole. Zavřený. A už svojí přítomností mi připomíná kolik „musím“ se v něm skrývá.
Diář je skvělý nástroj, ale někdy se může stát i osobní překážkou. Dohledala jsem si, že psychologové upozorňují na to, že přemíra plánování nás může zahlcovat a vyvolávat úzkost. A pozor, tenhle fenomén má dokonce i jméno – „plánovací paralýza.“ Čím více si naplánujeme, tím větší máme tendenci cítit tlak. Diář, byť zavřený, na nás zírá jako tichý soudce a připomíná všechno, co jsme ještě neudělali.
Bez něj ale najednou slyšíme něco jiného, vlastní intuici. Něco na tom je, že?
Když na chvíli pustíme z ruky tuhle organizovanou berličku, můžeme:
Takže já už jsem asi paralyzovaná. Ale přišla jsem na to. A teď mám prostor na své další závislosti pracovat. 😀
Mám pro vás návrh. Pokud máte odvahu, zkuste to taky:
Je váš diář nenahraditelným pomocníkem, nebo byste si občas troufli na den bez něj? Zkuste si takový den „na volnoběh“ a napište mi do komentářů, jaké to bylo! Těším se na vaše zážitky.